Fotografická reprodukce uměleckých děl:
nástroj i argument v dějinách umění?

Analýza soukromé sbírky fotografií francouzského historika umění Marcela Auberta (1884 –1962) dochované ve fotoarchivu École du Louvre. Setkání umění s fotografií od samého počátku existence fotografie vyústilo v nerozdělitelnou dialektiku. Reprodukce uměleckých děl proměnila povahu dějin umění coby univerzitní disciplíny. Brzy se stala nenahraditelným nástrojem historiků umění. Erwin Panofsky (1892 –1968) výstižně popisuje úlohu fotografie jakožto hlavní zbraně historiků umění: „Vyhrává ten, kdo má nejvíc snímků.“ Vyhlášený francouzský historik umění a medievalista Marcel Aubert (1884 –1962) vlastnil soukromou sbírku fotografií včetně bezmála dvou tisíc skleněných negativů. Ty jsou dnes přechovávány ve fotoarchivu École du Louvre. Sbírka zahrnuje reprodukce architektury a soch od středověku po renesanci, které Aubert sbíral po celý život, využíval jich jako pomůcek na seminářích a konferencích a ilustroval jimi různé publikace. Fotografické reprodukce získával od fotografů a nakladatelských domů, které se specializovaly na umělecké reprodukce, a z předchozích sbírek jiných sběratelů. Fotografové ovšem zůstávají většinou v anonymitě, protože schází jakákoli identifikace. Metodologický přístup použitý při analyzování těchto fotografií spočíval v tom, že na ně bylo nahlíženo jako na autonomní objekty, které nelze redukovat pouze na vizuální obsah. Mají vlastní historii, materialitu i dokumentární hodnotu. Výzkum reflektuje na jedné straně estetické, komerční a politické aspekty zmíněné fotografické sbírky a na straně druhé využití fotografií v diskurzu o dějinách umění.