Objem, materiál a „ještě něco“: Sudkovo zaujaté pozorování obratu v soudobém českém sochařství

Josef Sudek byl generačním vrstevníkem mladých umělců, kteří přinesli do českého prostředí avantgardní kánony. Pomocí zakázek pro magazín Volné směry se stal postupně dvorním fotografem reprodukujícím díla mnohých členů progresivního Spolku výtvarných umělců Mánes. Tehdejší současné české umění postupně prorůstalo Sudkovým životem a pravidelné pohledy na nově vznikající umělecká díla formovaly jeho pohled, ale i jeho původně značně konzervativní vkus. Mezi Sudkovy přátele z generačních vrstevníků a zároveň pravidelné zákazníky se zařadili i dva sochaři, Josef Wagner (1901–1957) a Hana Wichterlová (1903–1990), absolventi ateliéru Jana Štursy na Akademii výtvarných umění. Sudek často fotografoval výměnou za umělecká díla, která sbíral, a to včetně těch Wagnerových. U Wichterlové, své sousedky zpod Petřína, se jeho dokumentace jednotlivých děl proměnila v nalezení autonomního námětu vlastních fotografií – sochařčiny zahrady. Nadstandardní osobní vztahy mohly mít vliv na způsob a množství fotografických zachycení jednotlivých děl i umělecky volnější charakter zakázek. Sudkovy manipulace fotografovaným objektem poukazují na hledání vnitřní podstaty sochy, jež „je živá a musí býti fotografována jako živá”. Zatímco u Wagnerových objektů Sudek fotografií testuje jejich tradiční až konzervativní figurální pojetí naléhavě opakovaným snímáním a důrazem na intimní portrét, u převážně nefigurálního sochařství Hany Wichterlové dovádí svůj výtvarný průzkum až do podoby vrstvení významů ve volném fotografickém obrazu.