Braun, Brokoff, Sudek a spol.: České barokní sochařství ve světle moderní fotografie

Ve stejné době, kdy se na stránkách fotografických časopisů diskutovalo o tom, zda je fotografie uměním, se fotografie významnou měrou podílela na formování recepce umění. Meziválečné období přineslo spolu s potřebou upevňovat českou identitu i nový zájem o baroko. To dokonce proniká i na prkna avantgardního divadla, když Voskovec s Werichem zpívají v revue Golem (1931) „vono to baroko není špatný pro voko“. Jeho znovuobjevování na konci třicátých let vyvrcholilo velkolepými „slavnostmi pražského baroka“ v roce 1938. V oblasti výtvarného umění pracovali na zpřesňování představy o baroku historici umění, zprostředkující tuto epochu pro tehdejší současnost, ale doslova nový pohled zejména na barokní sochy, umožnily fotografie, které jejich texty doprovázely. Mezi fotografy, kteří skrze spolupráci na uměleckohistorických a popularizačních publikacích ukazovali české barokní umění v novém světle, patřil také Josef Sudek. Ve fototéce Ústavu dějin umění je uložena řada negativů i pozitivů dokumentujících Sudkův podíl na včleňování baroka do moderní doby. Současně můžeme jeho fotografie studovat na reprodukcích otištěných v dobových publikacích. Na jedné straně máme nedatované originály, u nichž jsme si jisti autorstvím, na druhé straně minimálně rokem publikování datované reprodukce, u nichž autor často uveden není. Ve svém příspěvku se pokusím na základě ukázek konkrétních fotografií a reprodukcí od Josefa Sudka a jejich srovnáním s prací jiných autorů ukázat, jak česká meziválečná fotografie rámovala barokní sochařství, jak se na vytváření moderního pohledu na baroko podílel konkrétně Josef Sudek a ozřejmit, čím je specifické světlo, v němž barokní sochy viděl a zaznamenával.