„Čím více fotografií, tím lépe“:
Socha jako subjekt i objekt fotografie 

Bernard Berenson kdysi prohlásil, že je obtížné analyzovat umělecká díla, aniž se člověk uchýlí k fotografiím, a dodal, že „čím více fotografií, tím lépe“. Podobně André Malraux tvrdil, že dějiny umění nejsou ničím víc než „dějinami toho, co lze vyfotografovat“. Malraux se zajímal zejména o fotografie soch, u nichž může posun od trojrozměrnosti k dvěma dimenzím nést zvláštní význam. Je výmluvné, že fotografie prvních fotografů, jako byl Daguerre a Talbot, často zachycovaly sochařské objekty. Částečně to plynulo z dlouhých expozic, které byly vzhledem k tehdejším fotografickým postupům nutné a které vyhovovaly ztvárňování nehybných sochařských děl. Ale fotografie soch od samého počátku prozrazovaly také zájmy svých autorů, od fascinace prvních fotografů antikou po Steichenovy cíleně avantgardní snímky Rodinových soch či dokonce Mapplethorpovy svůdné obrazy realistických soch a sošných modelů. Fotoaparát sochy nejen zaznamenává, ale může je také produkovat, například, jsou-li nalezené objekty proměněny v „bezděčné sochy“, abychom použili Dalího popis fotografií od Brassaïe – a tento jev lze pozorovat i na Sudkových sochařských fotografiích jablek a vaječných skořápek. Fotografie jsou nevyhnutelně trojrozměrné, ať jsou zasazené do viktoriánských šperků, nebo vystavené v light boxu od Jeffa Walla. Výpovědní hodnotu má i zájem historiků umění o fotografie soch, což naznačil už Wölfflin, když položil rétorickou otázku: „Jak fotografovat sochy?“ Přednáška se bude zabývat vztahem fotografie a sochy z historického, teoretického a historiografického pohledu a pokusí se prohloubit i zpochybnit naše porozumění fotografického a sochařského média.